O filmu

Venku je hezky, prší. Když vás procházky deštěm omrzí a dostanete chuť zajít do kina, bude z čeho vybírat? Bude, ze spousty nezajímavých a pár slibných filmů.

Z Á Ř Í Kdo chtěl vidět nový film Neila Jordana Ondine, už jej viděl. V ideálním případě z DVD zakoupeného v zahraničí, ale nebuďme naivní. Drsnému francouzského krimi 22 výstřelů bude časem více slušet vysílání na TV Barrandov. Drew Barrymore mám rád, ale nelíbí se mi, jaké role si vybírá, ve své neschopnosti rozeznat kvalitní námět zachází Dál než se zdálo. Nový Karate Kid by byl k přežití, netrvat 140 minut a nehrát v něm syn Willa Smithe. Od Luca Bessona už asi málokdo čeká převratnou podívanou, zvlášť, jde-li o film nazvaný Tajemství mumie. Román pro muže - není název dost odrazující? Druhý Wall Street má na sequel překvapivě slušná hodnocení. Dva nejnadějnější zářijové filmy, Strýček Búnmí (Zlatá palma z Cannes) a Bibliothéque Pascal bude pravděpodobně největší problém v kině neminout.

Ř Í J E N Říjnovou nabídku otevírají dva 3D horory, o nichž moudří diváci vědí své a dva české filmy, o nichž je někdy lepší nevědět. Legenda o sovích strážcích mi dle obsahu přijde jako maximálně nevhodná látka pro Zacka Snydera, trailery ale nevypadají zle. Jíst, meditovat, milovat - nejít, nevidět, přečíst. Machete je brak, jistě neodolatelný. Scott Pilgrim proti zbytku světa jisté skupině diváků radost jistě udělá, jen ne tak velkou, jak jsme čekali. Třetín filmem Ondřeje Trojana je Šabachův Občanský průkaz a slibuje trvat nebezpečně ambiciózních 137 minut. Animovaný Já, padouch nejspíš neurazí a nejspíš na něj do týdne zapomenete. Totéž bude, obávám se, platit pro Benga v záloze a Red. Jestli bude Affleckovo Město strhujícím a originálním romantickým thrillerem, pak bude úplně jiným filmem, než jaký slibuje trailer.

L I S T O P A D Trailer hororu Neboj se samoty (v originálne Don’t Be Afraid of the Dark) mne trochu postrašil, taky že jsem se na něj díval sám a ve tmě. Život online, konečně film naší generace. Druhý knižní díl Milénia je lepší než první, druhý film prý za tím prvním zaostává. Aby povzbudivých filmů pro pochmurné (jak pro koho) podzimní dny nebylo málo, přijde ještě Ďábel. No, spíš se přišourá. Aťsije další Potter sebemizernější, lidi na něj stejně půjdou, ale třeba bude výborný… a lidi na něj stejně půjdou. Rok by nemohl skončit, kdyby do kin nebyl uveden nový film Woodyho Allena, tentokrát tvrdící Poznáš muže svých snů. Zase vlaky, zase Washington, navíc rating PG-13, Unstoppable - poprvé, co se ani trochu netěším na nový film Tonyho Scotta. Nějak měkneš, Tony. Na závěr listopadu si dvě romantické komedie, Zase ona! a The Switch, střihnou, která z nich je zbytečnější.

Nemám z té nabídky dobrý pocit. Ale zpravidla je lepší očekávat to horší.

„Nejdřív z vás musíme udělat Japonce“

Další bondovka začínající smrtí protagonisty. Tentokrát byla lež dotažená nejdál. Connery v průběhu natáčení navíc veřejně prohlásil, že s Bondem končí, což úvod filmu činí obzvlášť znejišťujícím. Bondovo následné vynoření z hlubin má pak hned dvojí symbolický význam – po předchozím dobrodružství, z velké části podvodním, nyní vodu opouští. Nejokázalejší akční scény se kontrastně odehrávají vysoko v oblacích, či rovnou ve vesmíru. Vesmírné triky lehce připomínají filmy Karla Zemana, což by mohla být pochvala, ale ne u akční velkoprodukce, která má být brána alespoň trochu vážně.

Třebaže je tahle bondovka z první pětice vážná nejméně a ani by mne tolik nepřekvapilo, kdyby v ní Blofelda nakonec hrál Jan Werich, přeobsazený pro svůj dobrácký výraz po pár natáčecích dnech. Na bizarních nápadech, z nichž ten nejbizarnější zahrnuje šikmookého Bonda, bezesporu nese podíl autor scénáře a řady vtipných knížek Roald Dahl.

Žiješ jenom dvakrát se z 95 procent odehrává v Japonsku, zemi dostatečně exotické, aby měla západní publikum a agenta 007 po celé dvě hodiny čím fascinovat. Bondova fascinace přitom trochu tlumí jeho agentské schopnosti. Dvakrát o chloupek uniká smrti, neobelstí spřáteleného Tigra Tanaku, borce sobě rovného, natož znepřáteleného Blofelda. A ta největší blamáž – ve slabší chvilce do se obrátí i siamskou vodku.

Do popředí je opakovaně stavěna japonská technologická vyspělost, na níž oddělení Q odpovídá dodáním hi-tech helikoptéry Malá Nellie, jejímž hlavním smyslem je rozpoutat naprosto zbytečnou akční scénu.

Oproti předchozím dvě filmům je tento opět více špionážní, zejména ve své první půli, v té druhé tvůrci zcela podlehli okouzlení z tehdy obzvlášť populární japonské kultury (a mimořádné popularitě se v Japonsku na oplátku těšil Bond).

Fanoušky japonských bojových filmů asi zklame, jak málo brutální jsou zdejší souboje oproti krvákům se Sonnym Chibou, v zacházení se ženami Bond-san naopak nijak nezaostává. Když je mu sděleno, že ženy jsou v Japonsku vždy až na 2. místě, reaguje projevem prvojakostního šovinismu „Možná se sem odstěhuji na penzi“. Potěšilo ale, že v této hlášce, stejně jako v celém filmu, bylo méně vážnosti než v předchozím Thunderballu, kde mne nakládání se ženami dosti iritovalo.

DVD
Z tradiční bonusové nabídky se nejvíce vymyká dvacetiminutovka věnovaná bondovským úvodním titulkům Silhouettes - the James Bond Titles, nejde moc do hloubky, ale je to jediný mi známý dokument věnující se tomuto upozadňovanému procesu filmové tvorby.

Padouch: 7
Bondgirl: 7
Titulky: 5
Poskoci: 5
Hlášky: 6
Vychytávky: 7

Film: 85%

Text o islandských filmech chci napsat tak dlouho, že už pomalu ani nechci. Neboť toho nechci víc, neboť vlastně nechci nic, neberu své nechtění tak vážně a do sepsání dojmů ze zhlédnutých islandských filmů se přeci jen pustím.

Někdy mne fascinuje země a její kultura jako taková a teprve skrze ní se začnu zajímat o tamější kinematografii (Japonsko), můj zájem o Island naopak prudce stoupnul teprve díky filmům – a hudbě, což není nepodstatné – odtamtud.

Ani s přihlédnutím k relativně krátké historii islandské kinematografie (hlasitěji na sebe začíná upozorňovat teprve od konce 70. let, kdy byl založen Filmový fond) se neopovažuji tvrdit, že nějakých 12 viděných filmů představuje dostatečně reprezentativní vzorek.

S výjimkou dvou (Sódóma Reykjavík, 1992, Zimnice, 1995) vznikly všechny v uplynulém desetiletí, zcela mezi nimi chybí populární středověké vikinské ságy (trilogie Hrafna Gunnlaugssona) a co napsat nemám ani k oblíbeným, i v českých kinech uvedeným komediím Dagura Káriho (Albín jménem Noi, Outsider). Zkrátka a dobře, většinu níže umístěných závěrů si budu tahat z paty.

Nejznámějším režisérem ze země ledu je bez veškerých pochyb Friðrik Þór Friðriksson – ten co by mohl z fleku hrát severským větrem ošlehaného krále v nějaké severské pohádce. Natočil 9 celovečerních hraných a 4 dokumentární filmy. Obdržel na dvacet filmových cen (ty islandské se jmenují Edda Awards a jsou udělovány počínaje rokem 1999). Jeho Děti přírody (1991) byly nominované na Oscara. Na úspěchu islandskou kinematografie má podíl nejen umělecký, ale rovněž finanční, v roce 1987 založil The Icelandic Film Corporation.

Friðriksson si za hrdiny opakovaně vybírá outsidery. Je jím Japonec Hirata přijíždějící na Island uctít památku svých zesnulých rodičů (Zimnice) i, z odlišného důvodu zajisté, schizofrenik Paul (Andělé všehomíra, 2000). Nemožnost/neschopnost zapadnout mezi ostatní nutí postavy hledat jiná, řekněme méně společenská východiska. Hirata během své cesty potkává mnoho bizarních individuí, aby harmonii nakonec našel v návratu k dávným rituálům a přírodě, kterou Friðriksson tak rád zabírá.

Důležitou složkou vícero islandských filmů, vážných i méně vážných, je černý, tak trochu ze zoufalství vyvěrající humor. Jaký jiný taky v zemi, jejíž nemalá část je neobyvatelná a kde nejvyšší letní teploty dosahují stěží patnácti stupňů (třicítku tam naměřili naposledy ve 30. letech). Islanďané si ze své země umí udělat legraci, třebaže jsou na ni nesmírně pyšní.

Panoramatické záběry krajiny zkrášlují skoro každý tamější film. Jako kdyby šlo o vládní nařízení, mající za cíl propagaci země v zahraničí. Islandské filmy dělají pro Island totéž, co udělal Pán prstenů pro Nový Zéland. V obou případech je těch záběrů až příliš, ale jsou tak úchvatné, že jim to rádi odpustíte.

Žánrové rozpětí je na malou zemi odvážně široké, ale ať se jedná o fantasy (Astropia), krimithriller (Reykjavik-Rotterdam), horor (Reykjavik Whale Watching Massacre) nebo dobové drama (Smích racků), nikdy nechybí zmiňovaný humor. Nabourává vážnost, s níž jsou některé žánrovky pojímány v Hollywoodu, byť z jeho konvencí zdejší filmaři vydatně čerpají. Vliv americké kinematografie (více než kinematografií evropských) pramení ze vřelých vztahů mezi oběmi zeměmi.

Ze zhlédnutých filmů by se dala vydolovat řada dalších nepodložených faktů. O uměleckém založení většiny Islanďanů (není tu moc co dělat, tak pojďme psát básně), o jejich zvýšené ostražitosti k cizincům (proč by kruci někdo cestoval na Island?), o hrdosti na mýty, z nichž jejich kultura vychází. A nekakofonicky skřehotavá hudba, zdaleka nezačínající u Sigur Rós a nekončící u Björk? Nebude-li se vám zamlouvat ona, nejspíš si vás nepodmaní ani Island jako takový.

Před obeznámením se s Islandem skrze jeho hudbu a kinematografii jsem chtěl navštívit několik cizích zemí, teď chci OPRAVDU navštívit pouze jedinou. Tak schválně, jak dlouho mi to vydrží…?

„Poprvé jsem ochutnal ženu“

Young ovlivnil Hamiltona, Hamilton Younga. Thunderball pokračuje ve hravém duchu Goldfingera, je možná dokonce ještě odpočinkovější. Pro diváky i pro Bonda, překvapivě taky smrtelníka, který právě díky pobytu na léčebné klinice získá malý náskok před Blofeldem.

Ještě více prostoru dostaly hračky pro velké kluky, místy jako vypůjčené z laciného sci-fi, ale faktem je, že třeba tryskové vznášedlo opravdu existovalo a opravdu fungovalo.

Hlavním tahákem Thunderballu jsou scény natáčené pod vodou a zabírající celou čtvrtinu více než dvouhodinové stopáže. Dnes možná úsměvné, ale třeba si uvědomit, že ačkoliv podvodní, nebyly natáčeny podvodně. Ano, Thunderball shrábnul Oscara za vizuální efekty, ale ty v roce 1965 nebyly zdaleka na takové úrovni, abyste na kompjůtru mohli vytvořit digi-žraloka a následně ho šoupnout mezi živé herce.

Adjektivum „adrenalinové“ se nemusí stydět, bude-li spojováno s akčními scénami tohoto typu – šlo v nich skutečně o život.

Zatímco dříve mne Thunderball za všech bondovek okouzlil nejvíc, po letech mne místy iritoval, hlavně chováním agenta 007. Stále souloží ostošest, což bych mu, ulpívaje zrakem na Lucianě Paluzzi a Claudine Augerové skoro odpustil, ale ztratil zbytky respektu k živým bytostem. Ženy kolem něj umírají, muže zabíjí sám a na pozoru aby se před ním měla i zvířata („Zabij toho žraloka“).

Lítost? Bond nezná lítost. Chápu, že tohle k Bondovi patří, ale nezbytně v takovém množství a takto podané? Jsem zvědav, co bude dál, je trochu nemilé sledovat bondovku, v níž je vám sympatičtější padouch než Bond.

DVD

Typ polo-hraného propagačního materiálu, jaké se dnes již netočí (důraz je naopak kladen na autentičnost různých virálních videí) představuje sedmnáctiminutovka A Child’s Guide to Blowing Up a Motor Car. Narozeninový dárek otce synovi má podobu návštěvy natáčení nové bondovky. Infantilní, ale pár informací se z toho pochytit dá.

úvodní titulky: 7
bondgirl: 6
padouch: 8
padouchovi poskoci: 6
vychytávky: 7
hlášky:5

film: 80%

Před pár lety byla za povinnou položku knihovničky považována Šifra mistra Leonarda, dnes připadá „must have“ (nebo alespoň „must read“) statut detektivní trilogii Milénium. Rozebírání knih a jejich předčasně zesnulého autora Stiega Larssona v kulturním kamrlíku každého deníku a týdeníku už je poněkud otravné, ale nikoliv marné. Jinými slovy: taky jsem podlehnul.

První díl, Muži, kteří nenávidí ženy, představuje napínavý thriller s širokým tématickým rozpětím (nacismus, žurnalismus, náboženský fanatismus, finanční podvody, násilí na ženách, problém opatrovnictví). Larsson čtenáře od začátku zahlcuje informacemi, někdy trochu nad rámec spisovatelských „povinností“, ale zároveň nám neprozrazuje tolik, aby detektivní pátrání ztratilo na napínavostí.

Narozdíl od Dana Browna, autora Šifry, Larsson věděl, o čem píše a je poznat, že jako poctivý investigativní novinář rešerše nijak neodfláknul. Malinko nezvládnutý je konec – zbytečně roztahaný, do prázdna vyznívající a navíc uzavřený, takže nemáte bezprostředně po dočtení potřebu sáhnout po druhé knize.

Natahovaný konec je jedním z neduhů, které tvůrci filmové adaptace dokázali nenásilně odstranit. Dojezd je kratší, lépe vygradovaný a flashbacky vypůjčené z druhé knihy lákají na pokračování.

Výrazně zredukováno bylo zabijácké množství kávy, které do sebe literární postavy vylijí (tímhle byla kniha nechtěně směšná). Úbytek sexu pak souvisí s mírným pozměněním Mikaelovy charakteristiky. Z bodrého svůdníka je smutný, zamlklý muž. Menší problém vzhledem k tomu, že zamlklá je povětšinou též Lisbeth. Díky charismatickým hereckým představitelům (Michael Nyqvist a Noomi Rapace) mne však jejich troušení úsečných vět bavilo. Humoru ovšem celkově ubylo.

Záběry nejsou napěchovány dějposunujícími informacemi, zůstává v nich prostor k vytvoření atmosféry. Někdy se prostě jen pár vteřin mlčí, nebo kamera vysoko z oblaků zabírá auto jedoucí švédskou krajinou a do toho hraje pochmurná hudba. Zkrátka švédká depka jak se patří. Nejbrutálnější scény nejsou oproti knize moc mírněny (k tomu nejspíš dojde až v plánované americké verzi). Naše nenávist pociťována vůči titulním mužům si tak v ničem nezadá s nenávistí, jež oni muži chovají vůči ženám.

Zatímco Mikaelovým psychickým pochodům bylo věnováno péče méně, počínání Lisbeth jsem chápal lépe než v knize. Za jejími činy tušíte zřetelnou vnitřní motivaci.

Vše do sebe hladce zapadá, film je sevřenější. Vedlejší dějové linie byly osekány na nezbytné minimum, informace jsou distribuovány v jiném sledu, pokaždé ve prospěch diváckého napětí. Chybí zdlouhavé dialogy, neduh mnoha knižních adaptací. Nápaditě byly do vyšetřování zapojeny pohyblivé obrázky (Henrik Mikaelovi pouští dokumentární snímek z „onoho“ dne), které by zase nefungovaly na papíře.

Chybět přítěž v podobě elementárního thrillerové klišé – padouch rozebírá své zločiny v okamžiku, kdy by měl jednat – nevím, co bych filmu v rámci žánru vytknul. Takhle by se měly adaptovat knihy!

„Auric Goldfinger. Jako francouzský lak na nehty.“

Bond si po vyčerpávajících pozdravech z Ruska dopřává odpočinku, který ale nemá dlouhého trvání. Prázdninová atmosféra končí se smrtí Jill. S přemístěním děje z Miami do Londýna film ztemní doslovně i obrazně, ale ne natrvalo.

Goldfinger je podstatně odlehčenější bondovkou než obě předchozí. Padouch si po většinu děje nehraje s Bondem, ale Bond s padouchem… a režisér s divákem: opakovaně nám předkládá falešnou stopu (úmysly Tilly Mastersonové, nebezpečnost plynu vypouštěného nad Fort Knoxem).

Hravost se promítá také do obsahu – hrají se karty, hraje se golf a Goldfinger sám je hračička (laser, model pevnosti, jemuž k dokonalosti chybí jenom vláček projíždějící okolo). Radost, s jakou Bond zkouší v praxi technické vychytávky z laboratoře Q (především nadstandardní funkce automobilu Aston Martin DB5), nelze pak nazvat jinak než radostí klukovskou.

Zesílil Bondův pragmatický přístup k ženám: jednu z nich se neštítí využít coby štítu a nepodmanit si Pussy, těžko určit, jak celá akce dopadne. Šovinismus v bondovkách nachází živnou půdu, jak jinak, když třeba zrovna Goldfinger začíná vynořením protagonisty, který má, přeložte si to jak chcete, ptáka na hlavě.

Změna režiséra není nijak citelná. První důkaz, že styl udaný Terencem Youngem dokáže žít vlastním životem.

DVD

Nejznámější bondovka je poměrně slabě zásobena bonusy. Zaujala jedenáctiminutová historie “veřejných výstupů” Bondova auta On Tour with the Aston Martin DB5.

úvodní titulky: 6
bondgirl: 5
padouch: 8
padouchovi poskoci: 7
vychytávky: 7
hlášky: 6

film: 85%

„Neměla otevírat pusu.“

Jak učinit začátek druhé bondovky atraktivním? Zabitím Jamese Bonda. Tento znejišťující trik (víme, že je nesmrtelný, ale co kdyby…) byl zde použit poprvé, ale ne naposled – například Thunderball začíná záběrem na rakev s iniciály JB.

Poprvé také titulkové sekvenci předchází tzv. teaser, který by nás měl navnadit na to, co bude následovat. A následovat bude nejšpionážnější z filmů o Jamesi Bondovi.

Je vidět snaha o přímější návaznost na předchozí film, zmiňuje se smrt doktora No, Bond si opět krátí čas (se) Sylvií Trench, přílet do Istanbulu řazením záběrů nápadně připomíná přílet na Jamajku… .

V pozadí Srdečných pozdravů stojí okolnosti studené války, ale Sověti překvapivě nejsou za ty největší zloduchy, děj opět uvádí do pohybu zločinná organizace SPECTRE, z jejíhož šéfa Ernsta Blofelda zatím nic moc neuvidíme. Dostatečně uspokojující pro nás musí být likvidace padouchových pohůnků, lesbické sadistky a dvoumetrového blonďáka (Robert Shaw z Čelistí).

Právě bitka v Orient Expressu s druhým uvedeným je jednou z nejlepších svého druhu (tělo na tělo). Hmatatelnou fyzičností si v ničem nezadá s bojem muže proti muži v Bourneově ultimátu. Dvě následující akční scény (z nichž byla první inspirovaná tou nejslavnější z North by Northwest) v knize absentují a byly připsány speciálně pro film, který je kvůli nim v závěru trochu nahuštěný, ale zároveň takto po méně akčním průběhu strhujícím způsobem graduje.

Srdečné pozdravy jsou poučné z hlediska Bondova zacházení se ženami, minimálně s těmi bondovskými, tj. mimořádně krásnými a svolnými. James se rád dívá (Tániny nohy, souboj cikánek), neprotiví se mu trojka a nezdráhá se ženu uhodit. Vlastně zjednodušená definice výrazu „macho“.

Aby v tom 007 nebyl sám, přiznávám, že jedním z neopominutelných důvodů, proč jsou Srdečné pozdravy blízké mému srdci, je Táňa (kterou mimochodem hraje italská modelka).

DVD

Nejvíce potěšila série krátkých bonusů, v nichž vystupuje nejpůvodnější Bondův autor Ian Fleming. Dva z bonusů jsou sice jenom zvukovými záznamy rozhovorů (jeden z nich s Raymondem Chandlerem), ale dovíte se mnoho zajímavé o tom, jak a proč Bond vzniknul a proč s nim Fleming v knihách nakládá tak, jak s ním nakládá.

úvodní titulky: 5
bondgirl: 6
padouch: 3
padouchovi poskoci: 7
vychytávky: 4
hlášky: 4

film: 85%

Včera před půlnocí jsem dostal chuť na něco malého, vydatného, načež jsem se sjel zhruba dvěmi desítkami trailerů k nadcházejícím filmům, k některým z nich nyní pár poznámek.

(řazeno halabala)

Salt: Angelině to odjakživa slušelo v akčních rolích, Salt vypadá na kombinaci Zloděje životů a Wanted, jestli pod vedením nepříliš akčního Philipa Noyce nepůjde o - slovy Zdeňka Pohlreicha - kombinaci poněkud prdelní, bychom měli zjistit už začátkem srpna

Blbec k večeři: americké remaky francouzských komedií nedopadají dobře, vlastně - americké remaky jakýchkoliv filmů nedopadají dobře; nevím, koho napadlo touto cestou znásilnit Veberova výborného Blbce k večeři, ale z traileru, který je trapný navzdory účasti minimálně tří jindy zábavných herců (Carell, Rudd, Galifianakis), vyplývá, že šlo o prvotřídního blbce; premiéra koncem září, na Slovensku o 14 dní dříve

Scott Pilgrim vs. the World: v novějších trailerech chybí moment překvapení z toho prvního, ale zase je v nich více vtipů, dost na to, abych nadále věřil, že půjde společně s Kick-Ass o největší guilty pleasure letošního roku; více by mělo být zřejmé po Comic-Conu, který začíná dnes v noci a kde tvůrci slibují komiksovým fandům nabídnou krátkou filmovou ochutnávku; premiéra v říjnu

Legenda o sovích strážcích: animované fantasy pro celou rodinu… od režiséra Úsvitu mrtvých; Snyderův film vychází z patnáctidílné (!) literární série od autorky populárních knih pro mládež Kathryn Lasky, ve 3D by souboje ve stylu třístovky, se sovami namísto Sparťanů, nemusely vypadat špatně, snad se z toho v říjnu nevyklube opeřený brácha šupinatého Eragona (premiéra na Slovensku opět dřív, tentokrát o týden)

Správci osudu: Philip K. Dick napsal desítky povídek, tohle je adaptace další z nich (režíruje debutant) a v originále se jmenuje docela děsivě The Adjustment Bureau a neboť Matta Damona považuji za dobrého herce a Emily Blunt mi nevadí, rád bych věřil, že výsledek bude lepší než trailer, jenž sice prezentuje zajímavou myšlenku, ale dál jen vrší klišé velkých osudových romancí… a taky je v něm nějak moc klobouků; do kin v říjnu

Red: Robert Schwentke natočil ucházející Tajemný let a podprůměrnou adaptaci Ženy cestovatele časem, i kdyby svůj nejnovější počin, inspirovaný stejnojmenným komiksem, nezvládnul, o zábavu by se mohla postarat skvadra cool důchodců - Helen Mirren za kulometem pobavila hodně a Morgan Freeman zklame málokdy; neplést s nezávislým komorním thrillerem totožného názvu; konec října

Benga v záloze: i tenhle film byl vybaven českým názvem, který je lákavější než ten originální (The Other Guys), nejspíš půjde zejména o komedii s klasicky přehrávajícím Willem Ferrellem - Adam McKay už režíroval 3 takové -, ale vzhledem k obsazení vedlejších rolí (Coogan, Jackson, Johnson) by tahle nemusela zmizet v propadlišti dějin tak rychle jako ostatní, akční scény navíc vypadají na příjemný bonus; říjen

Američan: Control, režijní debut holandského fotografa Antona Corbijna, měl úchvatnou kameru, Američan, připomínající klasické thrillery jako Den šakala, bude mít navíc George Clooneyho; inteligentní napínavé filmy dnes točí jen pár režisérů, zda-li se k nim přidá Corbijn, zjistíme v prosinci

Fotři jsou lotři: dnes už bych se u nich asi styděl, ale kdysi mi první dva díly “jebalovské” série přišly vcelku vtipné, dílem třetím, bohatším o několik malých Jebalů, se pokusí na své nadějné komediální začátky navázat Paul Weitz (Jak na věc, V dobré společnosti); obávám se, že nebude úspěšný, jestli vidět jak Ben Stiller zbavuje Roberta De Nira permanentí erekce, pak rozhodně ne za peníze; premiéra den před Štědrým dnem

Devil: prý horor, špatná komedie to je - ďábel “z mysli N. Night Shyamalana”, bože můj; cz premiéra neprozíravě měsíc před Velikonocema

Netvor: pekelníci ještě jednou, duchaplná duševní strava pro emo dítka, i těch uštěpačných komentářů je zde škoda; Barney z HIMYM ve vedlejší roli; do českých kin v květnu 2011, o půl roku později než na Slovensku…

taky viděné: Jíst, meditovat, milovat (knihu možná ano, film raději ne), The Switch (romantická šeď, kterou asi nespasí ani Jason Bateman), Já, padouch (s každým dalším, víc odhalujícím trailerem se těším míň), Město (Ben Affleck režíruje Bena Afflecka v hodně tuctově vypadajícím mixu akce, thrilleru a romance), Chmatáci (s tímhle ať jdou tvůrci… raději rovnou na video), Život online (David Fincher špatné filmy netočí, i když třeba zrovna točí o fejsbuku), Easy A (nadbytečná teen komedie s napohled symaptickou Emmou Stone), You Will Met a Tall Dark Stranger (zkrátka další allenovka), Hezké vstávání (Harrison Ford, Diane Keaton, Rachel McAdams a spousta ne-humoru), Na doraz (Robert Downey Jr. nezkazí žádnou srandu), Get Low (bezbolestná tragikomedie, která chce vyhrát Oscara)

resumé: je to docela smutné, ale vlastně příznačné, ze všech těch amerických filmů bych do kina s největší chutí vyrazil na ty, jež režírovali neameričtí režiséři, na Scotta Pilgrima od Angličana Edgara Wrighta, na Američana od Holanďana Antona Corbijna (což je ironie na třetí) a na Red od Němce Roberta Schwenkeho; nepřekvapivě taky největší z letošních filmů s nejvíce strhujícím trailerem, Počátek,  nerežíroval Američan, nýbrž v Londýně narozený Christopher Nolan; z tvůrců generace X (Soderbergh, Tarantino, Smith, Fincher…) už jsou pomalu mistři svého řemesla, tak kde kruci vězí jejich žáci?

Není záměrem těchto návratů k jedné z nejslavnějších postav filmové historie podat nějaký „definitivní“, analytický pohled na bondovky (což ostatně učinil Radomír D. Kokeš na aktuálně), půjde jenom o mé osobní kydy a postřehy, vycházející z opětovného zhlédnutí filmů (v remasterované kvalitě) a prvního zhlédnutí DVD bonusů k filmům náležících. Texty budu zveřejňovat tak, jak uvidím filmy, tzn. chronologicky a případně je upravovat s přihlédnutím k filmům pozdějším. Začínám psát z pozice diváka Bondem nijak přehnaně nadšeného (mladistvá fascinace již dávno vyprchala), ale nezaručuji, že neskončím jako oddaný bondofil. Jestli bude čas a nálada, rád bych následně navázal texty o filmech a seriálech, které z bondovek vycházejí, nebo si z nich tropí legraci (Casino Royale, The Prisoner, Get Smart).

Dr. No
„Jmenuji se Bond… James Bond.“ Znáte stylovější vstup do dějin kinematografie?

Dr. No je dosti seriózní, pozvolně plynoucí detektivkou, ve které ale nechybí až tolika bondovských atributů, jak by se s odstupem mohlo zdát. Laškování se slečnou Moneypenny, polosuché Martini, protřepané, nemíchané, suché hlášky po likvidaci záporáků („Myslím, že zrovna jeli na pohřeb“), SPECTRE, walther PPK, Dom Pérignon a samozřejmě bondgirl.

Na zrození švýcarské Venuše Ursuly Andress si ale musíme počkat skoro hodinu. Ještě o dvacet minut déle na sebe nechává čekat hlavní padouch, v rámci série jeden z těch slabších. Není hoden, aby se po něm jmenoval celý film.

Vhodnějším názvem by bylo prozaické „James Bond“, protože o jeho uvedení na plátna kin běží především. Je to trochu jiný, neotesanější agent, než jakého známe z pozdějších bondovek. Holduje hazardu, manipuluje se ženami, nikdy nevynechá příležitost k vypití skleničky tvrdého alkoholu, nijak se neomezuje ani v kouření a nedělá mu problém chladnokrevně odstřelit člověka schopného vraždit (nikoliv vraha).

Takhle nějak Bonda ostatně vykreslil Ian Fleming, který byl natáčení často přítomen, neboť část filmu vznikala na Jamajce, kde Fleming ve svém Zlatém oku žil. V obohacení příběhu o další cizokrajné lokace tvůrcům bránil nízký rozpočet (1 milion dolarů). Chybět měl původně i akční klimax, ale díky dodatečné stovce tisíc dolarů nakonec nějaká ta miniatura exploduje.

Jako ve všech bondovkách, je i v této viditelně přítomen duch doby. Raketová krize byla z Kuby přemístěna do jiné středoamerické země, ve vzduchu visí radioaktivní nebezpečí, jamajská kultura se osamostatňuje a nad každým Bondovým krokem bdí v osobě Felixe Leitera CIA. Dr No není nejlepší bondovkou, ale je tou první, což se u takto milované série počítá. Ten pocit, že vše co později tak zklasičtělo, bylo zde představeno poprvé, je vzrušující.

DVD
Neboť skladba jednotlivých DVD Ultimate Edition je velmi podobná, namísto nudného popisu obsahu zkusím vždy vyzdvihnout jeden nejzdařilejší bonus. Pokud se týče kvality zvuku a obrazu - úžasná. Proč, to se dozvíte z jedenáctiminutové featuretty (existuje nějaké české synonymum?) 007: Licence to Restore, který mi přišel informačně výživnější než třičtvrtěhodinové making of, překrývající se z části s komentářem k filmu, což jsou ve skutečnosti sestříhané odpovědi režiséra a ostatních strůjců Dr. No.

Na závěr všemi milované číselné hodnocení

úvodní titulky: 7
bondgirl: 6
padouch: 3
padouchovi poskoci: 4
vychytávky: 1 (ten skvěle padnoucí oblek)
hlášky: 4

film: 80%

Film

Nejvíce hitchcockovský ze všech Hitchcockových filmů – nevinný hrdina je pronásledován z neznámého a nedůležitého důvodu, o vlásek uniká smrti, potkává blonďatou krásku a vše vrcholí na vršku jednoho z amerických monumentů – se ke svému padesátému výročí dočkal špičkového blu-ray vydání. Má jedinou (zanedbatelnou) vadu - prozatím si jej můžete objednat pouze ze zahraničí (na thehut za něj dáte něco přes 300 vč. poštovného).

Zvláštní pozornost samozřejmě zaslouží každičká scéna filmu, který byl ale rozebírán tolikrát, z tolika různých hledisek, že upozorním jenom na jeho vazby k bondovkám. Do role agenta 007 byl zvažován mimo jiné, a jistě i díky tomuto filmu, Cary Grant. Producenti si ale uvědomili, že herec není nejmladší – v době natáčení Dr. No mu bylo 58 let – a že by po dokončení první bondovky museli hledat nového představitele.(Grant si svou špiónskou roli, resp. parodii na ni, nakonec střihnul v Šarádě, kdy vtipnost filmu částečně pramení i z velkého věkového rozdílu mezi ním a Audrey Hepburnovou.)

Nejblíže k North By Northwest, což je původně slovní spojení z Hamleta a skutečně neznamená Na sever severozápadní linkou, má druhé Bondovo dobrodružství Srdečné pozdravy z Ruska. Bond je podobně jako Thornhill pouhou loutkou ve hře mocnějších (zločinecké organizace SPECTRE). Na rozdíl od Thornhilla se domnívá, že ví, co se kolem něj děje, ale teprve v poslední třetině filmu je konfrontován s pravdou, kterou divák zná prakticky od začátku (v North By Northwest alespoň tušíme a celou pravdu navíc znát nepotřebujeme).

V závěru Srdečných pozdravů také přichází přímá citace Hitchcockovy klasiky, konkrétně té nejslavnější scény. Pustou planinu nahradily hory a práškovací letadlo helikoptéra. Nálety na hrdinu a závěrečná exploze nechybí. Více o jednotlivých bondovkách už brzy.

Disk

Převod obrazu do HD kvality dopadl výborně. Barvy jsou výrazné (v případě červené a žluté možná až příliš), kontury jasné, noční scény dokonale přehledné (a právě u nich je nejtěžší poznat, že sledujete padesát let starý film). Zvuk nijak nezaostává.

Nejdelší bonus na disku trvá bezmála devadesát minut a mapuje profesní i osobní život hlavní hvězdy filmu, Caryho Granta: Cary Grant: A Class Apart (majitelé dvoudiskového amerického vydání DVD Bringing Up Baby jej budou znát). Stejně jako většina dokumentů tohoto typu vás i tento bude bavit v závislosti na vaší oblibě/neoblibě osoby, o níž pojednává. Sice v rámci filmových portrétů nedosahuje kvalit Katharine Hepburn: All About Me či Ten kluk bude točit o Robertu Evansovi (na obou se příznačně podíleli portrétovaní), ale vše podstatné – s nějakou tou pikoškou navrch – se dozvíte.

Druhý, hodinový bonusový dokument The Master’s Touch: Hitchcock’s Signature Style byl natočen v loňském roce speciálně pro toto vydání a je věnován režijnímu stylu Alfreda Hitchcocka. Dokumenty o stylu jsou poměrně vzácným úkazem, málokterý jiný režisér by si zároveň takhle důkladný rozbor toho, jak točil, zasloužil více. Pro mne šlo o nejzábavnější a nejpoučnější položku bonusové nabídky a rozhodně doporučuji zhlédnutí také v případě, že Hitchovy stále nemůžete přijít na chuť. Dokud jsem se do Hitche “nezačetl”, míval jsem týž problém.

Třetí, cca čtyřicetiminutový bonus Destination Hitchcock: Making North By Northwest je vcelku klasickým, nikoliv plytkým, nikoliv kdovíjak hloubkovým making of a mohli jste jej vidět na u nás vydaném DVD s filmem. Čtvrtý dokument byl pořízen paralelně s tím, jež se věnuje Hitchcockovu stylu a lidé (pozitivně) poznamenaní mistrovým dílem v něm popisují, v čem tkví úžasnou té které scény Na sever severozápadní linkou. Dobré zejména pokud potřebujete být přesvědčováni o Hitchcockově výjimečnosti, ale jinak vcelku zbytečný doplněk. Posledně uvedený bonus a dokument o stylu si můžete vychutnat v HD kvalitě.

Na disku, vybaveném sedmi zvukovými stopami (vč. anglické Dolby TrueHD) a titulky v jedenácti různých jazycích dále najdete komentář scénáristy filmu Ernesta Lehmana, samostatnou hudební stopu, fotogalerii a několik trailerů a TV spotů. Povinnost pro každého milovníka filmů.