O filmu

„Zemřel, protože mu došly filmy“ – s určitostí nevím, jestli by mě takovýto epitaf potěšil a pokud není nic jako život po životě, ani mi nebude umožněno to zjistit. Co by si asi řekli druzí? Ironie, nebo bezostyšné pojmenování skutečnosti? Po pravdě, na názory jiných lidí příliš nedbám, natož, aby jich dbal po smrti, ale mám-li se vyjádřit za sebe, teď a tady, domnívám se, že bych byl šťastným člověkem. Ne proto, že mi došly filmy. Z důvodu, že to byly právě filmy a nic jiného než filmy, co mi došlo.

Na obhajobu mého hypotetického výletu do budoucnosti mohu uvést jediné: před cca týdnem jsem zhlédnul film Marley a já. Je to veselá i smutná komedie o životě se psem, potažmo o životě vůbec. O tom, jak plyne, jak nám protéká mezi prsty, jak se neustále ohlížíme za promarněnými šancemi a namlouváme si, že podruhé tutéž chybu neuděláme, abychom si příliš pozdě uvědomili, že žádné „podruhé“ nepřijde. Vyznění snadno odhadnete, je nutné ve vší té nejistotě okolo najít nějaký pevný bod, asi ne ten nejlepší, ten vysněný, každopádně dost pevný, aby vám pomohl přečkat chvíle těžké a zpříjemnil ty ostatní.

Nedokážu specifikovat, proč mne zrovna Marley emocionálně strhnul a nato uvrhnul do bilanční nálady, kdy máte nutkání dlouze řešit nevyřešitelné (po vyškrtnutí krajních možností), totiž vlastní život. Asi, že v něm bylo vše tak hezky úhledně zabalené do jednoho paketu a taky kvůli psovi, kterého není obtížné nahradit vaším vlastním sekundárním smyslem života. Třeba filmem.

Jistěže není zcela normální nahradit živé stvoření návštěvami fiktivních světů. Vím to a vím, že argumentace typu „filmy přece natáčejí živé bytosti“ neobstojí déle než pár pikosekund. Někdy ovšem není jiné cesty, případně je strach z jejich existence a z nesnadností plynoucích z jejich zvolení příliš velký. Nejdříve krátkodobě, posléze dlouhodobě, nakonec trvale. Již pár let žiji filmem a pomalu si začínám uvědomovat dvě věci: 1. ničím jiným žít nebudu; 2. nevadí mi, že ničím jiným žít nebudu.

Zábava a ponaučení, jasná páka, ale taky příležitost vyzkoušet něco nevyzkoušeného, zažít nezažité a za jeden cyklus „narození-doba mezi narozením a smrtí-smrt“ jistojistě nezažitelné. Výsledný dojem lze osekat na banální konstatování „líbilo“ x „nelíbilo“, pocity, jež jej provázejí, nikoliv. Mám rád tu bohatost a pestrost i tu nejistotu, jež každému sledování předchází. Nikdy přesně nevíte do čeho jdete, zato máte vždy jistotu, že vyjdete živí a zdraví, možná veselí, možná smutní.

Okřídlené tvrzení „skutečné zážitky se těm filmovým nemohou rovnat“ mě provokuje k polemice. Jakýkoliv zážitek není ve výsledku ani tak fyzickým, jako psychickým procesem a na této úrovni mohou filmy jízdě na horské dráze směle konkurovat. Absenci interakce během sledování samého možno částečně vynahradit vnitřním dialogem mezi vámi a filmem. Co touhle scénou myslel on, co mu na to odpovíte, a jak ve scéně příští zareaguje? Všechno je v naší hlavě.

Jednu jistotu mi film nikdy neposkytne – existenční. Nyní, pár týdnů před maturitou, bych teoreticky mohl otázku existence zkanalizovat, mám však ve věcech rád jasno, jakkoli jakoukoli neměnnost současným názorům upírám. Co tedy bude za pár let, po maturitě, v ideálním případě po nějaké škole vzrostlé do výšky? Budu starší, to každopádně. Budu moudřejší, v to doufám. Filmy se nezmění tolik jako můj pohled na ně (horší zrak teď nemíním). Stanou se pro mě méně důležitými, nebo je dokonce přestěhuji do oddělení „pouze záliby“? Setrvání na stejné úrovni by hraničilo s hazardem, ačkoliv jej nechci úplně vyeliminovat.

Jíst, spát a pít v přiměřené kvalitě a množství díky tomu, co vás baví, je jistě fajn, ale kde se zábava láme v práci, v tvrdou dřinu, kterou nejdříve proklínáte a postupně ji začnete nenávidět? Mám obavy z profese orientované přespříliš filmově, leč, jsou menší nežli obavy z profese ryze nefilmové. Nebudu zachraňovat lidské životy, pomáhat druhým, činit svět lepším… dost, dost, ještě bych svou mysl infikoval výčitkami svědomí. Jestli mi nějaká vyšší mocnost, kupříkladu dvoutunové purpurové prase, důraznou přihrávkou naznačí, že bych měl něco šlechetného učinit, šanci neodmítnu. Slibuji.

P.S.: apendix k bolestínskému výlevu 13 dní zpět - z písemné maturity 1, další školní vsuvka nejdříve po ústní