O filmu

Dnes jsem absolvoval písemnou část maturity z českého jazyka a přesně nevím, co tady teď, pořád vyklepaný jako ratlík, na kterého zařval tygr, vlastně chci napsat, čeho se dobrat. Nevěděl jsem to ani během psaní, jež mělo (dle uvážené osobní volby) vycházet z citátu Jaroslava Seiferta „Život už mě dávno naučil, že hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem.“ Výsledná esej, mohu-li svůj počin takto honosně titulovat, přitom nebyla o hudbě, poezii ani o lásce, resp. o lásce možná trochu. Když pominu nevěrnost tématu, moc jist si nejsem rovněž ohledně gramatické stránky věci. Interpunkční znaménka v sáhodlouhých souvětích, dvakrát jsem dokonce, ta opovážlivost (!), užil středníku, asi nebudou vždy umístěna správně. Nemluvě o banální pointě, k níž jsem se po tříhodinovém (lo)pocení dobral (dokázal bych něco zásadního změnit během té zbývající hodiny?). Větší z-nouze-ctnost na závěr nejspíš přijít nemohla. Mé pocity jsou hrozné, hroznější než po jiných (protože méně důležitých) slohovkách. Na známku raději nemyslím. Jenom malý kousek mého já si namlouvá, že výsledek tak strašný není, že alespoň jednu kloudnou myšlenku jsem do textu nasoukal, že dokonce ani nedostatečný rozsah (málo přes 2 stránky) nebude na závadu. Jak domýšlivé. Slibuji ovšem toto – cokoliv dostanu, svou známku zveřejním.